Hluční sousedé dole aneb „Naučte svého psa, aby nešlapal“ – Smirnovs Blog

Neměli jsme to štěstí žít v bytě v relativním tichu dlouho; znovu se objevili hluční sousedé, tentokrát zdola. Všechno to začalo, když jsme se jednoho rána probudili se studeným potem z vrtačky, která najednou začala bouchat do stropu. A po dokončení renovace se zespodu začaly se záviděníhodnou pravidelností ozývat zvuky, ať už z hlasité televize nebo hudby. Tak moc, že ​​jsme přestali slyšet naši televizi. Obecně jsme se rozhodli informovat sousedy, kteří se aktivně podíleli na šíření tohoto hluku.

Ano, náš dům je panelový, docela starý, zvuky se v něm šíří podle nějakých jejich vlastních zákonů. Někdy nedobrovolně zjišťujeme, v jaké náladě přišel z práce domů náš soused, který bydlí v úplně jiném domě. Byly chvíle, kdy jsem musel poslouchat hudbu pochybné kvality od paní, která se po svých pracovních dnech pustila o dvě patra výše. Chápeme, že je to jedna z vlastností starých panelových vícepatrových domů, je to otravné, ale za ta léta jsme se s tím smířili. A pak nový „dárek“ – ještě hlučnější sousedé dole, kteří nechápou, že jejich televize sousedy kolem nich absolutně nezajímá. Nebyla to ani tak otravná televize, ale hudba, ze které nám upřímně krvácely uši. Mysleli jsme si, že si lidé možná opravdu neuvědomují, jak moc obtěžují své sousedy, a že než se zlobit, je pravděpodobně lepší jít jim o tom říct. Nebušit do zdi, jak to naši spolutrpitelé mnohokrát udělali, nenadávat, nedávat ultimáta, ale jednoduše upozornit.

Každopádně se to večer stalo. Zatímco sousedé dole poslouchali další hudební „mistrovské dílo“, sestoupil jsem o patro níže, zazvonil na zvonek, ale nikdo neodpovídal. Čekám, až píseň skončí, znovu stisknu zvonek, dveře se otevřou a začne velmi zvláštní, někdy až surrealistický rozhovor (samozřejmě si to doslovně nepamatuji, ale podstata je následující):

– Dobrý den! Jsem váš soused z horního patra, přišel jsem za vámi a řekl jsem vám, že bohužel slyšíme vaši hudbu a hlasitou televizi tak dobře, že spolu někdy nemůžeme mluvit.

– Nic. Jen jsem ti o tom přišel říct. Možná si neuvědomujete, jak hlasité zvuky jsou v tomto domě.

– Já? Umím si to dokonale představit a teď jsi přiměl mou kočku, aby utekla na schodiště. Zkrátka, co ode mě chceš?

„Nepřišel jsem chtít nebo žádat, ale jen upozornit.

– Pak oznámím, že se budu dívat na televizi způsobem, který mi bude příjemný. A vůbec, tvůj pes mě obtěžuje svým hlasitým dupáním.

– Náš pes? Váží necelých šest kilogramů, jak hlasitě dokáže dupat? Víte, ve skutečnosti, když jsme v tomto domě zažili více než jednoho hlučného souseda, poučili jsme se z hořké zkušenosti, snažíme se dodržovat nevyslovená pravidla „života v komunitě“ a nedělat hluk, nezpůsobovat nepohodlí, zejména sousedům níže. Vždy dětem říkali: „Nešlapejte, rušíte sousedy.“ Takže, pokud na nás nelze najít chybu, můžeme z malého psa udělat obětního beránka?

– Myslím, že jsem se vyjádřil: naučte psa, aby nedupal, ztlumte televizi.

– Škoda, vidím, že náš rozhovor nedopadl dobře. Všemu rozumím, vše nejlepší. Nechtěl jsem, ale zřejmě budu muset problém vyřešit jinak.

– No, například zákon o mlčení nebyl zrušen.

– Až bude 11 hodin, půjdu spát.

– Ano, ale ukázalo se, že vaši sousedé nemohou odpočívat po práci do jedenácti?

„Není to moje chyba, že žijeme v domě, kde je všechno slyšet.“

– To říkám, zvláštnosti našeho panelového domu jsou takové, že vás velmi dobře slyšíme. Konkrétně vy, ne ostatní sousedé, ale vy. Proto jsem nepřišel, abych nadával, nevyžadoval, ale prostě to oznámil.

Tady z hluku v místnosti, odkud se celou tu dobu ozývaly zvuky hlasitě fungující televize a pochybné popěvky, vychází druhý soused a agresivnějším způsobem mi prohlašuje:

– Proč jsi přišel, proč nám říkáš, jak máme žít, proč mi bráníš poslouchat hudbu přes den?

– Proč začneš bušit do stropu, když zapnu hudbu?

— Stalo se ti někdy, že nerušíš jen nás, ale že máš třeba i sousedy dole, po stranách? Slyšel jsem, jak klepete na zeď, na radiátory, a spěchám vám oznámit, že to neděláme my, i když někdy chci opravdu tímto způsobem dát najevo, že jste v těchto chvílích velmi hluční.

– Slyšel jsem, že klepání přichází shora, což znamená, že to děláte.

– A já říkám, že jsem to nebyl já a ani se nechci na toto téma hádat. O tom vůbec nemluvíme, ale spíš o tom, že i teď je pro nás těžké mluvit, protože vaše televize zase hraje nahlas.

– V tom případě váš pes dupe příliš hlasitě! Hlavně večer, když jdu spát. Nemůžu spát, protože celou noc přešlapuje.

— Náš pes v noci spí, maximálně jednou za noc může skočit ze židle na koberec, jít se najíst, vrátit se a omdlít až do rána.

– Mimochodem, předevčírem jsi v noci dělal nějakou práci a nenechal jsi mě spát.

— Jakou jinou práci?

— Nevím, s něčím ťukali, něco pilovali.

– No v tom případě tě musím zklamat, předevčírem a předevčírem jsme vlastně odjeli a přenocovali na jiném místě, což mimochodem můžeme dokázat.

– V každém případě mi dupání vašeho psa brání v noci spát.

– Dobře, nevidím smysl v pokračování konverzace, zvláště pokud jsou tvrzení založena na takových „nesporných“ argumentech.

– Budeme žít tak, jak se cítíme pohodlně, rozumíš? A nikdo nás nemůže nutit dělat jinak.

– Neměl jsem v úmyslu nikoho nutit. Vezměte prosím na vědomí, přišel jsem v klidu, abych se představil, abych vám řekl o akustických vlastnostech našeho domu, o kterých jste možná ani nepřemýšleli.

– No, my vám také říkáme, naučte psa nedupat, ztlumit televizi a hudbu!

– Dobře, rozumím všemu, sbohem!

A zajímalo by mě, co motivovalo tyto lidi během rozhovoru? Proč bychom si nemohli jen tak popovídat, proč se začít stavět nad ostatní? Nebo byla moje zdvořilost vnímána jako zbabělost a beznaděj? No, o jakém komfortu se můžeme bavit, když všichni bydlíme v činžáku. Také rád poslouchám hlasitou hudbu, na výkonných reproduktorech se subwooferem. Ale nedělám to ani v autě, když někam jedu, ani zvláště v naší panelové budově, protože svým „komfortem“ mohu výrazně omezit pohodlí ostatních. Někdo si chce po práci odpočinout, vyspat se před noční směnou, někdo má malé děti, pacienty upoutané na lůžko, proč by všichni měli poslouchat něco, co se mi líbí, ale nemusí líbit?

Je upřímná škoda, že ať jsem se snažil sebevíc, nedokázali jsme vést konstruktivní a sousedský rozhovor. Škoda, že se snažili udělat obětního beránka ze psa, který ani neštěká, když je v bytě sám (opakovaně jsme se ptali sousedky na odpočívadle v obavách, že by ji Vafi mohla štěkat a rušit), a po bytě se pohybuje většinou na koberci. Po tomto rozhovoru však naši kdysi hluční sousedé v přízemí začali sledovat televizi a poslouchat hudbu při mnohem nižší hlasitosti. Dobře, díky za to.