O zvláštnostech domácího chovu červů | Pikabu

Ahoj všichni! Dlouho jsem se bál sem dát svůj první příspěvek, 4 roky jsem to odkládal, dal jsem jeden otřepaný, chytil se mínusů a říkal si – je to jako spadnout z koně, čím rychleji nasedneš, tím míň je to děsivé, že? Proto píšu hned druhý příspěvek o jednom drahém, bolestivém – o tom, jak se moje rodina po mnoho let zabývá domácím (ne průmyslovým) chovem červů.

Dlouho jsem pochyboval, zda má cenu přikládat fotografie, protože pohled na červy nemusí být každému příjemný. Nebylo však žádné.
Takové nudle rádi dávají na reklamní fotky)) to s realitou nemá moc společného.
Odpovím hned, kdyby někdo nevěděl, k čemu jsou tato zvířata potřebná – příjemné společníky na cesty na rybaření, ale i na výrobu unikátního hnojiva, jehož přirozenost je třeba prokázat i za cenu vlastního života . Ale když to někdo zkusí, nemůže to odtrhnout.
Před mnoha lety můj táta řekl – pokazte obchod s vysokými maržemi s tulským perníkem a pojďme, jak jsem snil, do vesnice, zařiďte tam opravdovou směnu a množíme červy. Na vysoké škole jsem prý slyšel, že je to mega ziskové, nemusíte nic dělat, jen shánět peníze. Jo, se zlatou špachtlí, jako v tom vtipu.
Maminka tomu propadla jako manželka děkabristy. Sedl jsem si a odjel do sousedního kraje, kde žila jediná babička v polovině kraje, která skutečně chovala kalifornské červy. A tak s tím pytlem na brambory, se dvěma rodinami červů, začal dlouhý, zajímavý příběh.
Okamžitě při pohledu daleko dopředu řeknu, že všechno dopadlo úplně jinak, než jsme očekávali. Ale červi nám pomohli přežít nejtěžší roky krize, naučili nás pracovat rukama a hlavou a naučili jsme se dělat spoustu dalších věcí, ale tohle bych nikomu nepřál)
V zásadě laskavá babička-chovatelka ze sousedního kraje nás laskavě upozornila na všechna úskalí, ale ať se děje cokoliv! Nadšení se nedá vyléčit!
Řeknu vám to krátce, pokud má někdo zájem, budu samostatně psát o různých jemnostech, o specifikách a mýtech, které toto podnikání obklopují. hodně z nich)
Dovolte mi tedy začít tím, že existuje několik druhů červů, které známe. Někteří z nich jedí jen hnůj, byli nuceni vyhrabávat naše rybářské složky, když sami byli příliš líní.
Kalifornský červ, o kterém se toho tolik namluvilo, je přesně takový – hnojný červ, jen s parádou.
Existuje také žížala, která ráda žije v kořenech trávy. Fotku jsem nenašel, vypadá tlustší a delší než Kaliforňan, tak bledý.
V našem středním pásmu se vyskytuje i liána, zvaná také rosnatka – rybáři ji většinou berou na sumce.

Plazení je můj oblíbený, abych tak řekl, červ. Naučili jsme se je chovat v umělých podmínkách. Jejich sbírání je dobrodružství.
Je tu také dendrobena, alias evropský noční prolézač, to je náš prolézač, jen menší a rozmarnější.
Samozřejmě jsme se ještě nenaučili, jak si takové přátele vytvořit.

Ale opravdu bych chtěl, je to jen sen)))
Vrátím se ke Kaliforňanům, takže k jejich chovu potřebujete malou farmu, nebo ještě lépe vlastní zoo. Něco takového:

Kdy jsme naposledy jedli králičí maso? Nepamatuji se, před třemi lety. Ale králičí hnůj je nejlepší potravou pro červy, stejně jako vepřový, kuřecí a kozí hnůj. A pokud je soused s mléčnou farmou, pak bude stačit divizna. Pokud si najednou myslíte, že hnůj je nyní zdarma, pak ne. Doručení autem z vedlejších dveří bude stát pěkný cent, takže je levnější mít vlastní :)
Kromě farmy potřebujete i prostor. Burts, a to jsou domy pro červy, ve kterých se svátost odehrává, vypadají takto:

Existují také kryté hromady nebo takové, které vypadají jako hromada hnoje. Je to halda hnoje, jen s těmi kalifornskými, a ne s těmi obvyklými, našimi, místními.
Mimochodem, za 10 let jsme rychle vyvinuli křížence, kalifornského plus místního hnojníka, a nastala heteróza, tedy prudký nárůst vědeckých kvalit, v důsledku čehož potomci předčili své rodiče v produktivitě a přežití. To byla jen jedna z mála výhod v celé této záležitosti, ale pomohlo nám to vyplavat.

A pak následovala dlouhá léta čistého experimentování, protože nic z toho, co bylo napsáno na internetu, návody a manuály, neodpovídalo pravdě. Jen ta babička, která nám radostně předávala štafetu, nakonec klidně vydechla a ukončila své záležitosti a my jsme se stali jako ti instalatéři, kteří nesou své těžké břemeno po staletí. Mimochodem, v několika oblastech jsme jediní svého druhu a nevzdáváme se svého podnikání ne proto, že se nám to líbí. Je to velmi těžké. Ale jsou to modlitby a apely na svědomí našich rybářů, které nás každé jaro nutí znovu a znovu vynést chovný materiál ze sklepa a obnovit produkci z popela.
To je prozatím vše!